Proč jsem modrým ptákem – pravičákem

„Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s tím nelze vyjít.“Tolik citát z pera Karla Čapka (Proč nejsem komunistou, O věcech obecných čili zóon politikon).

Naše dnešní společnost, která má tendenci konzumně zjednodušovat veškeré dění, zabředává, nejen v oblasti politiky, do rámce technického pragmatismu. Politika se zaměřuje na praktické a mnohdy krátkodobé cíle, aniž by řešila sledování ideálů a měla vytyčeny ideové cíle, které znamenají směr neboli trasu cesty. Můžeme si to představit jako pěšinu na vrchol hory. Nejprve je potřebné učinit rozhodnutí, na který kopec se vydáme, určit si cíl a teprve pak vybírat nejlepší pěšinku, která nás na vrchol dovede. Já mám pocit, že jsme dnes zahleděni do země, sledujeme výmoly a kameny na cestě, bloumáme bezcílně a hledáme nejpohodlnější cestičku, po které se lépe pošlape. Bez cíle můžeme bloudit v kruhu, nachodit mnoho mil a domnívat se, že jsme na správné cestě.

Narozdíl od ideově nevyhraněných hnutí mají politické strany svůj ideál, ke kterému se chtějí přiblížit, ale kterého nikdy nemohou dosáhnout. Komunisté chtějí beztřídní společnost, Sociální demokraté touží po centrálně kontrolovaném sociálně tržním modelu spravedlivé společnosti, Svobodní chtějí svobodu, Zelení zas čisté životní prostředí, Občanští demokraté zachování hodnot (konzervatismus) a svobodu jednotlivce (liberalismus). Řada dalších se odlišuje různými nuancemi a kombinacemi uvedeného. Laskavý čtenář by mě jistě doplnil a našel řadu dalších příměrů, což však pro tento moment není podstatné.

Co je podstatné

Podstatné je, nebo by spíše býti mělo, že sdílená idea je hlavní vazbou stranického společenství. Jinými slovy je filozofický (světo) názor tím rozhodujícím důvodem pro sdílení společného stranického stolu a lože. Sňatek s partají by měl být osobním sdělením Urbi et Orbi o sdílené životní filozofii. Liberál, vyznávající individualitu a svobodu jednotlivce, se nemůže rozvést a oženit se s kolektivistickými komunisty, aniž by ztratil tvář a sebeúctu. Vstup do politické strany by měl být výsledkem hlubšího zamyšlení, měl by být veden hlavou i srdcem a být zodpovědným rozhodnutím z vnitřního přesvědčení.

Rozhodnutí o vstupu do strany je samozřejmě inspirováno směsí motivací a důvodů, což přináší v posledku řadu pevných svazků či naopak rozvodů. Ten, kdo se do strany přiženil ze zištných důvodů, ztrácí potřebu hájit rodinný krb, vyschnou-li příjmové toky. Pravověrní hájí bašty do posledního muže.   

Zarážejícím jevem bývá odchod koryfejů ze strany, za jejíž minulou činnost nesou spoluzodpovědnost. Je lhostejno, zda se jedná o Miloše Zemana, Jiřího Paroubka, Václava Klause nebo naposledy Jiřího Pospíšila. Zdá se, jako by nám tito donedávna předáci sdělovali, že nikoliv ideál, nýbrž osobní sympatie hrály hlavní roli v jejich účastenství ve spolku.

Nakonec já

Rozumím všem argumentům o selhání ODS, uhýbáním z cesty pravicové politiky a nemorálním jednáním jednotlivců. Chápu naštvanost našich dříve věrných voličů, že odměnili podivné výkony výpraskem. A je mi to, jako jednomu z modrého zástupu, líto. Nicméně to neznamená lámání hole a zašlapání svého přesvědčení do prachu. Zbloudíme-li, musíme posbírat síly a najít znovu správný směr. Loajalita se projevuje v těžkých dobách a záleží na každém jedinci, jak se vypořádá se sebou samým a svým svědomím. Používám příměru manželství, jako pokulhávajícího podobenství, nicméně stejně jako v období manželské krize, tak i v případě politických stran platí jisté podobnosti. Vstupujeme dobrovolně a záleží na naší víře, odhodlání i jisté míře tolerance, zda svazek přetrvá. Polovina sňatků končí rozvodem a hlavní příčinou je přístup k tomuto institutu. Při církevním obřadu si novomanželé slibují věrnost, odhodlání stát při sobě v dobrém i zlém, zdraví i nemoci…tedy vzájemnou loajalitu až za hrob. Je to slavnostní, vážný a odpovědný závazek na celý život, který je nutné důkladně zvážit. Pak je tu opačný přístup: zkusíme a uvidíme. Když to nevyjde, jdeme od sebe, pořešíme děti, alíky a zůstaneme kamarádi (snad), neb další „božský“ partner už čeká.

Sdílení určitého ideálu, tedy členství v politické straně, by mělo být také vyjádřením poučeného souhlasu. Nejde přece o místo, které příchodivší ve stranické hierarchii zaujme, ale o celek – značku. Kariérista ideály příliš neřeší. Hledá, kde může rychle vystoupat a bere ten svazek jako „účelovku“.  Když se mu nedaří, dá nevděčnému spolku vale a jde své úžasné kvality prodávat jinam (venkoncem ODS už pár sociálních demokratů vychovala).

Matení pojmů aneb chvála rozdílnosti

Abych předešel nedorozumění, musím zdůraznit, že ideály neznamenají ideologii a tyto pojmy je nutné rozlišovat. Ideál, coby touha po dokonalosti, není idea, tedy nosná myšlenka, natožpak ideologie, jako nauka. Všichni víme, že k dokonalosti nelze dospět a člověk zůstane lidským právě pro svou člověčí nedokonalost, jedinečnost a odlišnost. Všechny snahy o převýchovu, koncentráky a gulagy individualitu nezničily.

Je správné, že ideje a ideály přežívají a souboj v naší současné společnosti by se měl odehrávat mezi nimi v jejich konkrétní podobě, tedy programů politických stran. Základem demokracie je právě ono právo svobodně soutěžit a teprve v druhé řadě co do důležitosti je konkrétní cíl. Navrhování různých receptů na nejlepší život občanů je legitimní, ale i nutnou soutěží. Každá snaha o potlačení svobodné soutěže, zpochybňování politických stran, zjednodušené nálepkování en bloc a hledání spasitelů je pro demokracii nebezpečím, které může vyvolat návrat k autoritářství či jiné formě nedemokratického režimu.

Credo

Věřím, a jsem si tím jist, že nejsou zkorumpované strany, ale jen zkorumpovaní lidé. Věřím, že každá politická strana s vnitřní demokratickou strukturou a vyřčenou ideou, je stavebním kamenem demokratické společnosti. Proto budu vždy bojovat i za naše politické konkurenty, protože bez konkurenční svobodné soutěže není demokracie. Protože vyznávám svobodu, jsem demokrat a protože o tu svobodu usiluji u každého jednotlivce, jsem občanský demokrat.