Návrat do ráje? Děkuji, ani ne…

Sobotní podvečer má pro mne kouzlo veliké, zvláště pak v　době, kdy se jaro pomalu vlévá do léta. Vzduch je vlahý a léto teprve přichází. Představa volné neděle a nachylující se den, strávený podle vlastních představ, skýtá pocit uspokojení. Na terase už není horko, maso se opéká na grilu a voní do údolí. Za chvíli vychutnávám lahodnou chuť šťavnatého steaku a věnuji letmou myšlenku nebohému vepři, jehož osudem bylo žít proto, aby mohl hrdinsky zemřít popravčí pistolí jatečního Mydláře a skončit jako krmě.

To je ale osud, říkám si v　duchu, převalujíce po patře červené suché víno, vonící kalifornským sluncem s　názvem, který nedokážu vyslovit a s　vypitými sklenkami se této šanci velmi vzdaluji. S　naplněnými chuťovými pohárky slastně potáhnu z　doutníku a zahalí mne oblak voňavého tabákového dýmu a vnímám poklid podvečerní přírody kolem. Šumí stromy, slunce ozařuje obzor v　roztodivných odstínech růžové a mraky předvádějí neuvěřitelné tvary. Světlo vytváří bizardní koláže, za které by realistické malířovo ztvárnění získalo nálepku kýče. Inu příroda je mocná a kašle na naše názory a škatulky.

Říkám si, jak málo stačí člověku ke štěstí. Plné břicho i sklenice, pohodlná sesle, panečku, to je pohoda! Jak si tak lebedím, nechám myšlenky volně plynout a přemýšlím o tom, zda takto nějak vypadal ráj, než z　něj prarodiče byli vyhnáni. Snad v　něčem ano. Biblický Eden skýtal blahobytný život s　jedinou podmínkou – neokusit ovoce stromu poznání. Sladkou nevědomost přemohla zvědavost a touha po poznání. Za přemýšlení byli, prataťka Adam s　pramamkou Evou, vyhnáni z　ráje sladkého nevědomí. Zatíženi balvanem poznání a nesnesitelným pocitem svobody zahájili pouť po Zemi, kterou od té doby zaplňují stejně ustrašenými oběťmi vědění, jakými byli sami.

Mnoho oduševnělých textů se tématu svobody jedince věnuje, ale málokdy máme chuť nad tím opravdu přemýšlet. Je to však nutnost, protože myšlení a poznání jsou zdroji svobody. Pokud poznání a rozumové uvažování odlišuje můj živočišný druh homo sapiens od ostatních kolegů zemské fauny, pak už nechci žít jako ostatní zvířata v　ráji. Blahoslavené budiž vyhnání z　ráje nevědomosti, ačkoliv jsou chvíle, kdy jeden rád vypne, pošle mozek na dovolenou a pomocí alkoholu provede reset přemýšlícího systému. Postaveni před krutou realitu jsme nuceni uvažovat o směřování našich kroků v　slzavém údolí života. Přemýšlení je filozofie, filozof je každý, komu mozek funguje a je schopen tvořit myšlenky. Zamýšlíme se občas nad tím, co vlastně je hlavním tématem života. Jsme snad pouze nositeli genofondu, abychom zachovali lidský rod? Je plození potomků a udržování jich při životě hlavním smyslem života nebo jen primitivním instinktem? Pokud ano, pak jaký je rozdíl mezi roztomilým vepříkem, který žil jen proto, aby s　chrochtáním a chutí baštil a mnou, který bez chrochtání, nicméně se stejnou chutí pojídám nebohého nebožtíka – vepříka? No to jsem se s　doutníkem daleko nedostal…

Otázek je hodně, ale odpovědi váznou. Smysl života hledají církve, mudrcové, povolaní i vyvolení, ale jasného výsledku se nedostává. Ano, každý nachází smysl žití v　něčem, ale málokdy se shoduje s　tím, co nachází jako smysl jiní. Shody nelze docílit a co člověk, to odlišný pohled, jiný způsob myšlení a jiný závěr. Jenže jde vůbec o odpovědi nebo především o otázky? Je důležité se ptát a hledat odpovědi nebo je hlavní výsledek? Potáhnu z　doutníku a dospívám k　názoru, že otázka je významnější odpovědi. Otázka podněcuje přemýšlení, nutí hledat argumenty, může být kritická i naivní, ale především není definitivní. Odpověď ano. Snaží se pouze sdělit skutečnost, fakt, o kterém není pochybnost. Naše jediná možnost je polemizovat s　tím, co je nám předkládáno k　uvěření, leč jen dvě cesty máme ze spleti ven. Buď máme argument, který sdělenou pravdu zpochybní nebo kritickou otázku, která vyvolá podobnou pochybnost. S　dalším potáhnutím se utvrzuji v　názoru, že kritika je stejným blahodiním jako lenost. To proto, že kritika nás učí ptát se a hledat odpovědi. Zmíněná lenost nás žene k　přemýšlení o tom, jak si věci usnadnit. Kritika je filozofická, lenost technická. Tedy podle výsledku. Ideální kombinace je líný filozof! Buď je má úvaha správná nebo bych měl přestat pít.

Když je tedy myšlení jedinou cestou, jak se odlišit od zvířecího ráje nevědomí, pak je s　podivem, proč se tolik lidí této cestě vzpírá. Je pohodlnější uspokojovat své choutky a potřeby než hloubat nad nekonečnem vesmíru v　propasti prostoru i času. Člověk dnešní přemýšlí o věcech jednoduchých a všedních; kde levněji nakoupit, co uvařit v　neděli k　obědu a kam na zahradě zasadit keř a kde vysadit cibuli. Na úhel hloubavého pohledu nazírá s　despektem. Nemá čas na abstraktní hloubání při všednodenním plahočení se za nezbytnými hmotnými statky.

Nejde oddělovat jedno od druhého. Nejde jen slepě obětovat svobodu svého úsudku za bezpečí a bochník chleba, jak píše Dostojevskij ve svých Bratrech Karamazových. Myšlení nejde zavřít do škatulky a hnát jej po koleji vyhraněného názorového proudu, svázané řetězy jak klády z kdysi k nebesům hrdě se tyčících stromů. Není žádná šablona, podle které se má myslet a nelze oddělit všední pachtění za věcmi obyčejnými od příležitostného vznášení se ve sférách nadzemských a přemýšlení nad nezbytnými zbytnostmi života. Ono se také s　plným žaludkem a v　krásném prostředí lépe rozjímá a už arbiter krásy císaře Nera Petronius říkal, že v　dostatku a blahobytu ctnost a umění jen kvetou. Když zbraně chřestí, mlčí múzy a bohémský Vilon napsal, že bída z　lidí vlky činí a vlky z　lesů žene hlad. Je těžké věřit prorokům, když se živoří v　bídě. Vzpomenu na osud nebohého vepře, který byl obětován mé potřebě a posmrtně mu skládám poklonu s　vřelým díkem. Kdyby totiž nenaplnil mé útroby svou výbornou svalovinou, mou mysl by poutala touha po dobrotách a filozofování by hynulo na úbytě. Chudák čtenář mohl být uchráněn mé myšlenkové eskapády. Nebožtík vepřík tak přispěl ke svobodě mých myšlenek nespoutaných okovem pozemské potřeby. Blahoslavený budiž můj milý vepř!

Čím hlouběji se propadám do myšlenek a ke dnu lahve ušlechtilého moku, tím zamotanější mi ten náš svět připadá. Jsme rádi v　bezpečí a konzervativně lpíme na poznaném. Zároveň však toužíme po změně. Chceme žít v　jistotě, toužíme a vzýváme jistotu, ale volíme změnu jen proto, že současný stav trvá dlouho. Co na je tomhle logické?! A co je vlastně jistota? Po čem to společnost volá, když volí příslib jistoty? Jistá je jen smrt. Bohužel žijeme fyzicky pouze proto, abychom umřeli. Nepříjemné, leč pravdivé. Jistota je jediná: nikdo nepřekoná fyzickou smrt jen myšlenka dokáže přežít. Ať již jen jako poselství inkoustu na papíře, zhmotnělá v díle z　betonu, namalovaná štětcem na plátně nebo vytesaná do kamene či dřeva. Nejistota je život. Rozmanitý, nebezpečný, komplikovaný a složitý, který nikdy nekončí dobře, vždycky se nakonec umře. To je jisté. Život je více jízda na horské dráze než jízda luxusní limuzínou, je zmítáním na bouřícím moři ve člunu spíše než plavba luxusním parníkem. Kdo slibuje jistotu je obchodníkem s　deštěm, žijícím z　naivity nemyslících. Je možné vzdorovat moři a bojovat se živly, ale jistotu doplutí do přístavu nelze zaručit.

S　posledním potáhnutím z doutníku sleduji krvavě rudý obzor a na horizontu jiskří dominanta našich končin – nadčasová stavba Ještědu. Architektonický skvost, který překonal svou dobu, byl přesně oním narušitelem ustálených pohledů a jistot. Dodnes je nepochopitelné, jak dokázal architekt Hubáček přesvědčit tehdejší nomenklaturu, aby překročila svůj stín. Bojovníci za neměnnost a jistoty kritizovali podivnou stavbu, která prý na dlouhá desetiletí zhyzdí horu, která dominantně ční nad městem. S　postupem času zvyk způsobil, že je špičatý vysílač vnímán jako součást hory. To, co příroda tvořila miliony let, dotvořil lidský duch k　dokonalé symbióze ve zlomku času a snoubí se tu síla myšlenky a síla přírody, překonávajíc hranice lidského života.

Jsem rád, že nemusím žít v ráji jistot a mohu vychutnávat kaleidoskop proměnlivých obrazců života, ačkoliv je tolik překážek a strastí. Vždycky budu raději blábolivým snílkem s myšlenkami puštěnými ze řetězu, vděčný za tento dar, než živočichem zoologického ráje.