Jak neumřít cestou za zdravím.

16. 10. 2007 10:00:48
Asi není mnoho lidí, kteří by čas od času nezamířili do ústavu, pečujícího o zdraví občanů nebo spíše, hovoříce dnešní mluvou, pojištěnců té či oné zdravotní pojišťovny. Ústavy jsou různé a neznalce čeká strastiplná pouť. Je lépe marodit pravidelně, starat se o své zdraví, pěstovat řádně své nemoci a být zadobře se svou zubařkou. Pokud naopak žijete jako neléčený kůl v plotě a léta se doktorům vyhýbáte majíce na paměti heslo: „Chceš-li zůstat zdravý, nechoď k doktorovi!“, budete se ve zdravotním systému obtížně orientovat. Jeden dávný kamarád držel rekord –tři desítky let nebyl u lékaře a co je smutné, ani u zubaře. Když ho schvátila zrádná nemoc, cestoval po ordinacích a nemohl najít „obvoďáka“, který by se jej ujal o zubaři ani nemluvě. Skoro jako v pohádce, pokud neumřel, tak tam někde bloudí dodnes.

I já jsem dlouho a pod různými záminkami unikal před pravidelnou zubařskou péčí a slova zubařka a zubatá pro mne významově splývaly v totéž a pronikaly do děsivých snů. Stejně jako kamarád jsem věřil rčení, že nikdo není zdravý, jen špatně vyšetřený a diagnóza se hledá tak dlouho, až se najde. Tak jsem při první návštěvě u doktora ani nevěděl, kde mám kartu (ba ani co to je) a k zubařce mne (proti mé vůli a přesvědčení) objednala manželka. Momentem, kdy jsem poprvé usedl do onoho křesla, které se mi v duchu evokuje hrůzy křesla elektrického, jsem překonal hranici a stal se řadovým poslušným, pravidelně dobrovolně-povinně přicházejícím klientem, zdravotně pojištěným a řádně opečovávaným. Aniž bych si to uvědomil, tak jsem (s manželčinou nezpochybnitelnou pomocí) překročil i další, navenek neviditelnou hranici, která je ve vnímání poskytování zdravotní péče. Od jaktěživa jsem měl i ke zdraví odcizený vztah, protože ve vnímání reality jsme byli my a „oni“. Zdraví je národní (OÚNZ: OKRESNÍ ÚSTAV NÁRODNÍHO ZDRAVÍ nebo také : ODEVZDEJ ÚPLATEK NEBO ZEMŘEŠ) a když je národní a ve společném vlastnictví, tak ať se o něj „oni“ starají. Tak jsem si zvykl, že do školy docházela zubařka provádět exekuce v mé dutině ústní, do třídy vtrhl doktor se sestrou a píchali do nás séra proti čemusi. „Oni“ nás pak platili v práci (pracující předstírají, že pracují a stát předstírá, že je za to platí). Proto nikdy nebylo nikoho nic a ze společného se kradlo bez výčitek svědomí. Ukrást sousedovi lopatu byla lumpárna, ale ukrást pytel cementu ze státního podniku byl čin chrabrý, uznáníhodný a zloděj byl vlastně hrdina jánošíkovského střihu.

Jediný skutečný odkaz vítězného listopadu je v tom, že smazal hranici „já“ a „oni“ a jsem jenom já a osobní zodpovědnost za svůj život. Konec nároků a konec srandy! I já, nemarodič, jsem pochopil, že zdravotnictví není zadarmo a takový nárok je hloupý blábol. Doktoři berou plat a přístroje i léky někdo vyrábí a to nikoli z dobroty srdce, leč za peníze. A tudíž je správné pečovat o sebe alespoň jako o auto: občas zajít na „technickou“, pravidelně do myčky a dvakrát do roka do pneuservisu. To, co nám u auta přijde normální je, paradoxně, u nejcennějšího osobního majetku - zdraví - opomíjeno. Za výměnu oleje „vyplázneme“ pár tisícovek bez hlesu a třicetikorunová investice do vlastní zdraví nám připadá nemorální a vysoká? Já jsem putováním po ordinacích pochopil to, že ve zdravotnictví musíme překonat onu hranici „my-oni“ a začít se k němu chovat stejně jako v jiných oborech: platit a vyžadovat kvalitu. Strašně mě rozčiluje, když čekám hodiny v nemocnici na chodbě před chirurgickou ordinací a nevím: přijdu na řadu, stane se něco, mám něco udělat?, vydávat zvuky (klepat nesmím), krvácet viditelně, aby si mne všimli?. A co pak při kontrole! Po půl hodině čekání na prázdné chodbě mě poslali na rentgen. Když jsem se snímkem (vůbec mi nebyl podobný) vrátil byla chodba plná jak po bombardování Drážďan. Čekal jsem čistou hodinu po odevzdání snímku sestře. Z ordinace jsem byl venku za dvě minuty. Doktor jen profesionálním okem mrknul a zamumlal: „Není to ono, přijďte se mi ukázat za čtrnáct dní“ a byl jsem venku. A byl jsem tak rád, že to mám z krku, že jsem ani nepíp.

Zdravotnictví potřebuje léčbu: pilulky, po kterých se doktorům rozsvítí a přestanou mne vnímat jako pacienta, ale jako člověka: zaměstnaného, netrpělivého, bolavého...Vždyť čas je jedna z nejdražších hodnot – zeptejte se těch, kterým dochází! Pacienti i ti potenciální by měli dostat kúru - pěstování zodpovědnosti za sebe sama a přepnutí vypínače v šedé kůře mozkové ze socialistického nárokování a vydupávání k osobnímu zvažování o přesném dávkování odebírané péče: ani moc ani málo, přiměřeně.

Autor: Vladimír Kordač | úterý 16.10.2007 10:00 | karma článku: 5.82 | přečteno: 446x


Další články blogera

Vladimír Kordač

Vláda jedné strany? ANO!

Jeden se až diví, jak velké množství stran, se do tak prťavé země vejde. Podle údajů ministerstva vnitra je v Česku registrováno 366 (!) politických stran a hnutí (viz ZDE).

25.1.2018 v 0:13 | Karma článku: 9.14 | Přečteno: 280 | Diskuse

Vladimír Kordač

Stojím za Mirkem!

Takřka týden před volbou hlavy státu atmosféra houstne a kdekdo se vyjadřuje pro někoho či proti někomu. Tak tedy abych nezůstal stranou, dopustím se i já odůvodnění svých preferencí.

4.1.2018 v 13:39 | Karma článku: 23.28 | Přečteno: 800 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Štěpánka Bergerová

Dobrý skutek, který se nekonal …

Odpolední špička v supermarketu gradovala, všechny pokladny byly obsazeny a mezi nakupujícími byla cítit páteční nervozita a nedočkavost, aby už konečně vypadli na čerstvý vzduch.

20.10.2018 v 16:16 | Karma článku: 12.23 | Přečteno: 188 | Diskuse

Filip Vracovský

Mlátička Ondráček se taky dočkal svého metálu

jo, svět se v .... obrací.Řekla by nebožka babička cestou na zahradu, nebo pole. Na rozdíl ode mě, neměla ani internet, ani čas u něj vysedávat.

20.10.2018 v 15:58 | Karma článku: 19.25 | Přečteno: 227 | Diskuse

Alena Kulhavá

Učitel musí jít příkladem svým denním rozvrhem a ne být obětním beránkem upadající

a i komplikující se společnosti. Zcela konkrétní rozebrání daného fenoménu z praxe. Ministerstvo ani pedagogičtí teoretici realitu a pozemské zákony neobejdou.

20.10.2018 v 13:55 | Karma článku: 13.54 | Přečteno: 294 |

Vlastimil Nesrsta

Pojďme to už konečně brát vážně

Myslím, že je nejvyšší čas přestat si dělat legraci a jenom pořád dokola omílat, že je to sice dobrý, ale ta o Karkulce je přece jenom lepší. Neberme odhalení zavrženíhodných intrik na lehkou váhu, ale naopak se vší vážností.

20.10.2018 v 12:54 | Karma článku: 12.55 | Přečteno: 248 | Diskuse

Tomáš Flaška

Arogance našich mocných

Porovnáme několik případů týkající se nejvyšších a těch dolních. Tedy toho plebsu. Ta rozdílnost postavení je příšerná. Je to výsměch.

20.10.2018 v 12:37 | Karma článku: 32.13 | Přečteno: 781 | Diskuse
Počet článků 13 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 664
Jsem uchváceným pozorovatelem a obdivovatelem života ve všech jeho podivnostech, celé jeho palety barev a škále chutí. Pokud mne něco zaujme, snažím se o to podělit s jinými. Mé krédo: Invita invidia!




Najdete na iDNES.cz