Středa 21. října 2020, svátek má Brigita
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 21. října 2020 Brigita

Jak neumřít cestou za zdravím.

16. 10. 2007 10:00:48
Asi není mnoho lidí, kteří by čas od času nezamířili do ústavu, pečujícího o zdraví občanů nebo spíše, hovoříce dnešní mluvou, pojištěnců té či oné zdravotní pojišťovny. Ústavy jsou různé a neznalce čeká strastiplná pouť. Je lépe marodit pravidelně, starat se o své zdraví, pěstovat řádně své nemoci a být zadobře se svou zubařkou. Pokud naopak žijete jako neléčený kůl v plotě a léta se doktorům vyhýbáte majíce na paměti heslo: „Chceš-li zůstat zdravý, nechoď k doktorovi!“, budete se ve zdravotním systému obtížně orientovat. Jeden dávný kamarád držel rekord –tři desítky let nebyl u lékaře a co je smutné, ani u zubaře. Když ho schvátila zrádná nemoc, cestoval po ordinacích a nemohl najít „obvoďáka“, který by se jej ujal o zubaři ani nemluvě. Skoro jako v pohádce, pokud neumřel, tak tam někde bloudí dodnes.

I já jsem dlouho a pod různými záminkami unikal před pravidelnou zubařskou péčí a slova zubařka a zubatá pro mne významově splývaly v totéž a pronikaly do děsivých snů. Stejně jako kamarád jsem věřil rčení, že nikdo není zdravý, jen špatně vyšetřený a diagnóza se hledá tak dlouho, až se najde. Tak jsem při první návštěvě u doktora ani nevěděl, kde mám kartu (ba ani co to je) a k zubařce mne (proti mé vůli a přesvědčení) objednala manželka. Momentem, kdy jsem poprvé usedl do onoho křesla, které se mi v duchu evokuje hrůzy křesla elektrického, jsem překonal hranici a stal se řadovým poslušným, pravidelně dobrovolně-povinně přicházejícím klientem, zdravotně pojištěným a řádně opečovávaným. Aniž bych si to uvědomil, tak jsem (s manželčinou nezpochybnitelnou pomocí) překročil i další, navenek neviditelnou hranici, která je ve vnímání poskytování zdravotní péče. Od jaktěživa jsem měl i ke zdraví odcizený vztah, protože ve vnímání reality jsme byli my a „oni“. Zdraví je národní (OÚNZ: OKRESNÍ ÚSTAV NÁRODNÍHO ZDRAVÍ nebo také : ODEVZDEJ ÚPLATEK NEBO ZEMŘEŠ) a když je národní a ve společném vlastnictví, tak ať se o něj „oni“ starají. Tak jsem si zvykl, že do školy docházela zubařka provádět exekuce v mé dutině ústní, do třídy vtrhl doktor se sestrou a píchali do nás séra proti čemusi. „Oni“ nás pak platili v práci (pracující předstírají, že pracují a stát předstírá, že je za to platí). Proto nikdy nebylo nikoho nic a ze společného se kradlo bez výčitek svědomí. Ukrást sousedovi lopatu byla lumpárna, ale ukrást pytel cementu ze státního podniku byl čin chrabrý, uznáníhodný a zloděj byl vlastně hrdina jánošíkovského střihu.

Jediný skutečný odkaz vítězného listopadu je v tom, že smazal hranici „já“ a „oni“ a jsem jenom já a osobní zodpovědnost za svůj život. Konec nároků a konec srandy! I já, nemarodič, jsem pochopil, že zdravotnictví není zadarmo a takový nárok je hloupý blábol. Doktoři berou plat a přístroje i léky někdo vyrábí a to nikoli z dobroty srdce, leč za peníze. A tudíž je správné pečovat o sebe alespoň jako o auto: občas zajít na „technickou“, pravidelně do myčky a dvakrát do roka do pneuservisu. To, co nám u auta přijde normální je, paradoxně, u nejcennějšího osobního majetku - zdraví - opomíjeno. Za výměnu oleje „vyplázneme“ pár tisícovek bez hlesu a třicetikorunová investice do vlastní zdraví nám připadá nemorální a vysoká? Já jsem putováním po ordinacích pochopil to, že ve zdravotnictví musíme překonat onu hranici „my-oni“ a začít se k němu chovat stejně jako v jiných oborech: platit a vyžadovat kvalitu. Strašně mě rozčiluje, když čekám hodiny v nemocnici na chodbě před chirurgickou ordinací a nevím: přijdu na řadu, stane se něco, mám něco udělat?, vydávat zvuky (klepat nesmím), krvácet viditelně, aby si mne všimli?. A co pak při kontrole! Po půl hodině čekání na prázdné chodbě mě poslali na rentgen. Když jsem se snímkem (vůbec mi nebyl podobný) vrátil byla chodba plná jak po bombardování Drážďan. Čekal jsem čistou hodinu po odevzdání snímku sestře. Z ordinace jsem byl venku za dvě minuty. Doktor jen profesionálním okem mrknul a zamumlal: „Není to ono, přijďte se mi ukázat za čtrnáct dní“ a byl jsem venku. A byl jsem tak rád, že to mám z krku, že jsem ani nepíp.

Zdravotnictví potřebuje léčbu: pilulky, po kterých se doktorům rozsvítí a přestanou mne vnímat jako pacienta, ale jako člověka: zaměstnaného, netrpělivého, bolavého...Vždyť čas je jedna z nejdražších hodnot – zeptejte se těch, kterým dochází! Pacienti i ti potenciální by měli dostat kúru - pěstování zodpovědnosti za sebe sama a přepnutí vypínače v šedé kůře mozkové ze socialistického nárokování a vydupávání k osobnímu zvažování o přesném dávkování odebírané péče: ani moc ani málo, přiměřeně.

Autor: Vladimír Kordač | úterý 16.10.2007 10:00 | karma článku: 7.42 | přečteno: 448x

Další články blogera

Vladimír Kordač

Strany jsou out?

Prohlížejíc si zářijový výzkum veřejného mínění o postoji respondentů k politickým stranám nabývám dojmu, že nějak nechápu. Nerozumím většině lidí kolem... Tedy alespoň těm, kteří odpovídali v průzkumu (CVV, autor: Martin Spurný)

24.10.2019 v 12:00 | Karma článku: 7.29 | Přečteno: 253 | Diskuse

Vladimír Kordač

Zelená ODS?

Zdá se mi, že naši úhlavní ‚přátelé‘ ztratili paměť či soudnost. Je třeba sebekriticky přiznat, že ODS vskutku nikdy environmentálně nevyšilovala...

24.10.2019 v 10:46 | Karma článku: 5.56 | Přečteno: 153 | Diskuse

Vladimír Kordač

Moje chvilka pro demokracii

Protesty hýbou Českem od dubna a nabývají na síle. Je to tak správně? Má hovořit ulice nebo jen hlas ve volbách?

5.6.2019 v 23:19 | Karma článku: 17.99 | Přečteno: 821 | Diskuse

Vladimír Kordač

Také jeden novoroční

Vážení spoluobčané, milí přáteléKdyž už je ten čas, kdy se rok láme a s projevy všelikými se roztrhl pytel, zahraju si na prezidenta a přidám pár slov, která mi chyběla v poselství současné hlavy státu.

1.1.2019 v 16:00 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 353 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Otto Kamm

Kapitola CXLV. - Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu

Stačí se - i jenom občas - dívat na Televizní noviny, stačí se nad tím zamyslet, co nám tam vlastně vůbec říkají.

21.10.2020 v 0:25 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Prominentní pacient (2) – Morální dimenze

Do večera 20. 10. jsem byl přesvědčeno tom, že zatímco léčení vysokého palestinského představitele Saíba Irikáta postiženého těžkou formou covidu-19 je pro něj otázkou života a smrti, pro Izrael jde o otázku prestiže.

20.10.2020 v 23:12 | Karma článku: 4.33 | Přečteno: 78 | Diskuse

Irena Fuchsová

Pantograf

Když jsem byla malá a řeklo se „minulé století“, měla jsem pocit, že se mluví o pravěku a nenapadlo mě, že za pár let budu říkat, že jsem se narodila v polovině minulého století...

20.10.2020 v 21:44 | Karma článku: 11.48 | Přečteno: 205 | Diskuse

Miloš Korotvička

Čínský lid zas slavně zvítězil a roste – opravný článek oslavný

Rostoucí ekonomika Východu si zaslouží obdiv. Učme se a nevytahujme samé negativizmy. Buďme trpěliví. I naše ekonomika jednou poroste. My starší u toho zřejmě nebudeme.

20.10.2020 v 20:49 | Karma článku: 9.32 | Přečteno: 227 | Diskuse

Marek Hurt

Bude zakázáno myslet, mluvit, dívat se a žít...

Mediální mlýnek na maso na naše myšlenky jede na plné obrátky. Strach je třeba zasít hluboko pod kůži, tam kam se nikdy žádný diktátor zatím nedostal. Strach je nejlepší komodita na světě, strach je k nezaplacení.

20.10.2020 v 19:45 | Karma článku: 27.36 | Přečteno: 632 | Diskuse
Počet článků 18 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 797

Jsem uchváceným pozorovatelem a obdivovatelem života ve všech jeho podivnostech, celé jeho palety barev a škále chutí. Pokud mne něco zaujme, snažím se o to podělit s jinými. Mé krédo: Invita invidia!

Najdete na iDNES.cz