Asi není mnoho lidí, kteří by čas od času nezamířili do ústavu, pečujícího o zdraví občanů nebo spíše, hovoříce dnešní mluvou, pojištěnců té či oné zdravotní pojišťovny. Ústavy jsou různé a neznalce čeká strastiplná pouť. Je lépe marodit pravidelně, starat se o své zdraví, pěstovat řádně své nemoci a být zadobře se svou zubařkou. Pokud naopak žijete jako neléčený kůl v plotě a léta se doktorům vyhýbáte majíce na paměti heslo: „Chceš-li zůstat zdravý, nechoď k doktorovi!“, budete se ve zdravotním systému obtížně orientovat. Jeden dávný kamarád držel rekord –tři desítky let nebyl u lékaře a co je smutné, ani u zubaře. Když ho schvátila zrádná nemoc, cestoval po ordinacích a nemohl najít „obvoďáka“, který by se jej ujal o zubaři ani nemluvě. Skoro jako v pohádce, pokud neumřel, tak tam někde bloudí dodnes.
I já jsem dlouho a pod různými záminkami unikal před pravidelnou zubařskou péčí a slova zubařka a zubatá pro mne významově splývaly v totéž a pronikaly do děsivých snů. Stejně jako kamarád jsem věřil rčení, že nikdo není zdravý, jen špatně vyšetřený a diagnóza se hledá tak dlouho, až se najde. Tak jsem při první návštěvě u doktora ani nevěděl, kde mám kartu (ba ani co to je) a k zubařce mne (proti mé vůli a přesvědčení) objednala manželka. Momentem, kdy jsem poprvé usedl do onoho křesla, které se mi v duchu evokuje hrůzy křesla elektrického, jsem překonal hranici a stal se řadovým poslušným, pravidelně dobrovolně-povinně přicházejícím klientem, zdravotně pojištěným a řádně opečovávaným. Aniž bych si to uvědomil, tak jsem (s manželčinou nezpochybnitelnou pomocí) překročil i další, navenek neviditelnou hranici, která je ve vnímání poskytování zdravotní péče. Od jaktěživa jsem měl i ke zdraví odcizený vztah, protože ve vnímání reality jsme byli my a „oni“. Zdraví je národní (OÚNZ: OKRESNÍ ÚSTAV NÁRODNÍHO ZDRAVÍ nebo také : ODEVZDEJ ÚPLATEK NEBO ZEMŘEŠ) a když je národní a ve společném vlastnictví, tak ať se o něj „oni“ starají. Tak jsem si zvykl, že do školy docházela zubařka provádět exekuce v mé dutině ústní, do třídy vtrhl doktor se sestrou a píchali do nás séra proti čemusi. „Oni“ nás pak platili v práci (pracující předstírají, že pracují a stát předstírá, že je za to platí). Proto nikdy nebylo nikoho nic a ze společného se kradlo bez výčitek svědomí. Ukrást sousedovi lopatu byla lumpárna, ale ukrást pytel cementu ze státního podniku byl čin chrabrý, uznáníhodný a zloděj byl vlastně hrdina jánošíkovského střihu.
Jediný skutečný odkaz vítězného listopadu je v tom, že smazal hranici „já“ a „oni“ a jsem jenom já a osobní zodpovědnost za svůj život. Konec nároků a konec srandy! I já, nemarodič, jsem pochopil, že zdravotnictví není zadarmo a takový nárok je hloupý blábol. Doktoři berou plat a přístroje i léky někdo vyrábí a to nikoli z dobroty srdce, leč za peníze. A tudíž je správné pečovat o sebe alespoň jako o auto: občas zajít na „technickou“, pravidelně do myčky a dvakrát do roka do pneuservisu. To, co nám u auta přijde normální je, paradoxně, u nejcennějšího osobního majetku - zdraví - opomíjeno. Za výměnu oleje „vyplázneme“ pár tisícovek bez hlesu a třicetikorunová investice do vlastní zdraví nám připadá nemorální a vysoká? Já jsem putováním po ordinacích pochopil to, že ve zdravotnictví musíme překonat onu hranici „my-oni“ a začít se k němu chovat stejně jako v jiných oborech: platit a vyžadovat kvalitu. Strašně mě rozčiluje, když čekám hodiny v nemocnici na chodbě před chirurgickou ordinací a nevím: přijdu na řadu, stane se něco, mám něco udělat?, vydávat zvuky (klepat nesmím), krvácet viditelně, aby si mne všimli?. A co pak při kontrole! Po půl hodině čekání na prázdné chodbě mě poslali na rentgen. Když jsem se snímkem (vůbec mi nebyl podobný) vrátil byla chodba plná jak po bombardování Drážďan. Čekal jsem čistou hodinu po odevzdání snímku sestře. Z ordinace jsem byl venku za dvě minuty. Doktor jen profesionálním okem mrknul a zamumlal: „Není to ono, přijďte se mi ukázat za čtrnáct dní“ a byl jsem venku. A byl jsem tak rád, že to mám z krku, že jsem ani nepíp.
Zdravotnictví potřebuje léčbu: pilulky, po kterých se doktorům rozsvítí a přestanou mne vnímat jako pacienta, ale jako člověka: zaměstnaného, netrpělivého, bolavého…Vždyť čas je jedna z nejdražších hodnot – zeptejte se těch, kterým dochází! Pacienti i ti potenciální by měli dostat kúru - pěstování zodpovědnosti za sebe sama a přepnutí vypínače v šedé kůře mozkové ze socialistického nárokování a vydupávání k osobnímu zvažování o přesném dávkování odebírané péče: ani moc ani málo, přiměřeně.
