Jeden se až diví, jak velké množství stran, se do tak prťavé země vejde. Podle údajů ministerstva vnitra je v Česku registrováno 366 (!) politických stran a hnutí (viz ZDE).
Ještě lze pochopit různá lokální uskupení, zaměřená na obecní volby, leč méně pochopitelný je špalír prcků, mající ambice řídit zemi. Samozřejmě neskonale lépe než ty dosavadní neschopné a zkorumpované partaje. Počet nalezených záznamů: 366
Rozum, maje své limity, marně tápe po puzení různých taťků zakladatelů, kteří partaje sází, jak Baťa cvičky, a to na obou stranách politického spektra. Programové odlišnosti jsou přitom poměrně minimální a pro případného voliče sotva postřehnutelné. Třeba napravo se za ODS šikují Svobodní, Realisté, TOP 09, Česká pravice a pak další zástup přehlédnutelných partiček. Domnívají se Petrové Mach a Robejšek, že programové rozdíly mezi jejich stranami jsou tak zásadní? Spoléhají na to, že 3% zisku jim zajistí finanční podporu nebo věří v 5%, potřebných k účasti v dolní komoře?
Hlavní příčinou roztříštěnosti, či spíše rozplizlosti politického spektra je současný poměrný neboli proporční volební systém, který plodí koaliční vlády se všemi důsledky. Zřejmě tím nejviditelnějším jevem je neustálé přetahování o výsledky. Každý z koaličních partnerů se více než ochotně hlásí k čemukoliv, co se vládě podaří a se stejnou vehemencí hází každý průšvih na své partnery. Zde by asi dobře zapadl nesčetněkrát opakovaný bonmot Miloše Zemana o třech stádiích nepřátelství. Jevem dalším je nástup bizardní patvarů politického zoufalství, jakým byly Věci veřejné (Veverky, co maj na zádech malý kamerky, jak rappoval Ondřej Hejma ZDE). V koalici se tak vždy objeví partner s nejnižší voličskou podporou, ale o to větším ‚vyděračským potenciálem‘ – slovy politologa Giovani Sartoriho. S trochou empatie se lze vcítit do kůže premiéra, který pak musí ‚koalovi‘ mnoho splnit. Pohříchu to nejsou pouze programové ústupky, ale především ukojení personálních požadavků. Pak se světe div, že má (nejen) Česko početný úřednický aparát, který by početně stačil na jednu Evropu a půl Asie…
Zakopaný pes
Začátkem devadesátých let se v revolučním kvase rodila naše ústava. Nejdříve ta federální a krátce nato i ta ryze česká, z velké části totožná. Poměrný volební a tím i stranický systém byl shledán jako nejlepší, protože každý názor má být přece v parlamentu zastoupen a své hrála také asi otrávenost z vlády jedné strany. Otcové ústavy, například Zdeněk Jičínský, shledali většinový systém za méně transparentní a nasměrovali jej pouze do horní komory, aby senátoři prožívali volby více osobnostní s menším důrazem na stranictví. Oslyšeny byly návrhy například profesora politologie Miroslava Nováka („Jakou demokracii pro nové demokracie?“), spočívající v doporučení systému podobného britskému (‚Zatímco britský (neboli westrninsterský) typ demokracie obětuje reprezentativitu parlamentu nutnosti mít akceschopnou vládu, kontinentální typ demokracie obětuje politickou akceschopnost ve prospěch reprezentativity parlamentu‘).
Co přináší většinový systém? Vítěz bere vše.
Zjednodušeně řečeno plodí většinový systém v drtivé většině případů jednobarevné vlády, které jsou nesrovnatelně výkonnější než koaliční a umožňují skutečné plnění programu bez kompromisů. V kontrastu k tomu jsou koaliční vlády založeny na průsečíku mnohdy odlišných až protichůdných programů. Trpí těžce vyhandrkovaným vládním prohlášením, vedoucím k víceméně nevládnutí a nutné míře politického marasmu. Stírá se rozdíl mezi vládou a opozicí. Vždyť jak může být v opozici KDU-ČSL, když zasedne tu do pravicové a ondy do levicové koalice? Jak se může vyprofilovat opoziční soc. dem. partaj v sousedním Německu, vytvoří-li velkou koalici s konzervativci z CDU-CSU? To je jako řídit auto se dvěma volanty.
Maurice Duverger vyzkoumal, že většinový systém jednokolového hlasování vede k bipartismu, to znamená ke střídání dvou relevantních stran, jak to známe ze Spojených států či Británie. Sartori dodává, že dvoukolová volba má ve většinovém systému reduktivní účinky. Zjednodušeně řečeno vede většinový systém k přirozenému omezení počtu stran. Nikoliv jakýmsi vládním nařízením, ale logickým chováním politických stran nebo hnutí, které se integrují a koncentrují. To plyne z definice strany (jedné z mnoha, ale dle mého nejvýstižnější): politické strany jsou dobrovolné, trvalé, otevřené organizace, jejich členové mají společné představy a zájmy a usilují o politickou moc prostřednictvím voleb. Budovat stranu, která nemá šanci vládnout, tak ztrácí smysl a vede k redukci stran v systému.
Ještě jedna podmínka je zásadní a určující. Je to podmínka zisku absolutní většiny, kdy vítěz musí získat nad 50 % hlasů nebo systém relativní většiny, kde vítězi stačí jakákoliv většina. V prvním případě musí vláda získat důvěru ve sněmovně.
V českých reáliích by to znamenalo vytvořit 200 jednomandátových okrsků, odvozených od počtu poslanců. Strana, která jich po republice posbírá nejvíc, vytvoří vládu (systém prosté většiny). Nebo postoupí do druhého kola dva kandidáti s největším počtem hlasů a pak si to spolu rozdají po vzoru prezidentských či senátních voleb.
Kýžený výsledek
Rozhodně nechci tvrdit, že většinový systém je řešením všech problémů a je pravda, že svůj vliv má roztříštěnost společnosti. Strany v bipartismu jsou více ‚rozkročené‘, mají uvnitř názorové frakce na jednotlivá témata (environmentální, náboženská, vztah k EU atd.). Existuje také více modelů většinových systémů, což by bylo na delší diskuzi.
Přínos systému, pokud vládu sestavuje jedna strana, spočívá v přehlednosti.
Strana se více drží reality a musí být opatrnější při psaní programu, protože ho bude muset při vládnutí dodržet. To je asi největší bič proti populismu.
Vládnoucí strana nese odpovědnost za výsledek svého působení a volič jí snáze zkontroluje. Odpadá možnost hodit neúspěchy na koaličního partnera.
V početně omezeném systému se nerodí extrémistické strany. Systém je dostředivý, strany se programově více blíží k programovému středu. Nedochází k tomu, že nová vláda zbourá vše, co udělala vláda před ní, že změní orientaci zahraniční politiky nebo znárodní průmysl. Taková politika by byla krátkozraká a destabilizovala by stát.
Je čitelná opozice. Strany si nenechávají otevřená zadní vrátka, protože by někdy musely vládnout společně. Navíc vědí, že to, co kritizují, budou muset dokázat udělat jinak a lépe. Dělící čára mezi opozicí a vládou je zřetelná, jasná a omezuje politické obchody. Strany se stávají důvěryhodnějšími a čitelnějšími.
Většinový systém je atraktivnější pro voliče a zvyšuje volební účast. Odpadá ona česká otrávenost z toho, že je vlastně jedno, kdo vládne (většinou to stejně budou lidovci, protože jdou s každým). V proporčním systému se stírá rozdíl mezi stranami a u voleb moc není oč hrát. V systému, kdy vyhraje buď pravice nebo levice, se u voleb odehrává zásadní souboj.
Závěrem
Navzdory tomu, že je dnešní článek úmorně dlouhý, zdaleka nepostihuje problém v celé šíři. Je jen příspěvkem do obecné diskuze a podnětem k zamyšlení. Než mi začnete spílat, že by v tomto systému mohlo Babišovo ANO vládnout samo, tak bych to předem vyvrátil. Je velmi pravděpodobné, že by ve většinovém systému nebylo ve sněmovně devět stran a ANO by v tomto systému nikdy neexcelovalo.
Já vím, že pláču nad rozlitým mlékem. Stěží se dnes najde ústavní většina, která by oslabila strany s nízkou podporou voličů. Představa integrace takových stran, jakou je ODS, STAN, TOP… To je docela úsměvná představa, nemyslíte?
