Ve víru každodennosti člověk jen občas nalezne chvíli, kdy dumá o věcech kolem s trochou hloubavého zamýšlení a pustí se pod povrch věcí a dějů, které bere povětšinou jaksi samozřejmě. Ochutná-li dotyčný plodu poznání, kterým bylo biblické jablko, získá pocit, že stojí na hranici sadu, oplývajícího nespočetným množstvím plodů, různých odrůd a stádia zralosti. V tak němém úžasu člověk zkoprní, neschopen pohybu, při rozjímání nad světem a odkazu ranných filozofů, kteří nám dali proniknout pod povrch vědění a otevřeli stavidla všem proudům vědy.
Dnes se mnozí domnívají, že člověk se svým věděním stojí na vrcholu a dosáhl stádia, kdy je schopen samostatně rozhodovat. Kde kdo se domnívá, že jeho rozum nahradil moudrost Prozřetelnosti (Boha i idejí) a sám nejlépe rozumí všemu. Oporu nalezne v učení moderních filozofů i politiků - Vox populi,vox Dei. Člověk prý nahradil Boha a jeho hlas je tím nejdůležitějším…Možná by se tomu dalo i uvěřit, ale to by člověk musel dosáhnout kvalit kultivovaného vládce, jak si to představoval před více než dvěmi tisícovkami let Platón. Abychom pochopili, musíme zpět ke kořenům, které začaly růst před dvěma a půl tisíci lety v starém Řecku.
V Platonově představě by měl být budoucí příslušník vládnoucí elity vychován jako osobnost s pěstěnou morálkou, žijící duchovním životem, velmi vzdělaná a kultivovaná. Jeho vnímání uspořádání obce (státu) je založeno na kastování, kdy každá ze tří základních skupin je předurčena k určitému životnímu údělu: jedna (elita) vládne, druhá skupina (bojovníků) se stará o bezpečnost a třetí pracují, vyrábějí, obchodují….
Dnešním pohledem nám to připomene sociální inženýrství a měli bychom k takovému uspořádání stejný odpor, jaký měl Platón k demokracii. Ale nutno podotknout, že i jeho pohled byl opodstatněný. Není přece logické, aby o důležitých věcech rozhodovali lidé nepoučení, bez vzdělání a znalostí dané problematiky. Nakonec jak k tomu přijde poslanec s mandátem, tedy důvěrou svých voličů, když má rozhodovat o něčem, o čem nemá ani páru?
Nietzsche hlásal smrt Boha a idejí. Dnes přišla smrt idejí a ideálů. Už není důležitý filozofický postoj politické strany na svět. Vytrácí se postata, tedy vyprazdňuje politika. Čím to je? Není to tím, že jsou prázdné naše životy? Vezměme zájem obecný o politiku. Naprostá většina občanů se o politiku nezajímá v pozitivním smyslu. Ozývají se ti, kteří pociťují jistou křivdu nebo ohrožení svých svobod, výhod.. Přístup je negativistický a předjímá zkaženost politiků a politiky. Často říkáme, že jsme to "takhle" před Listopadem nechtěli, že jsme pro "tohle" na náměstích nestáli. Kritiků je mnoho, ale co bylo vlastně naší představou? Jak a co jsme chtěli? Na prvním místě to byla svoboda. Chtěli jsme svobodu pohybu, slova, myšlení. Ideu svobody jako nejdůležitější - nejvyšší hodnotu. A dnes? Ideje živoří v předsmrtné křeči a naším kritériem spokojenosti se stává cena másla v obchodě, to, zda budeme mít stravenky či zdarma jízdné pro rodinné příslušníky. Zabili jsme je. Můžeme jako pomatenci běhat po tržišti s rozsvícenou lucernou a být také za blázny. Kdo by dnes hledal ideál?!
Nastala paradoxní doba. Na straně jedné žijeme nejpohodlnější život v dějinách věků. Od stolu se svým počítačem se můžeme spojit s celým světem, celý svět máme na svém pracovním stole. Různé komunikátory, mobilní telefony a MP3 přehrávače nás udržují ve spojení s ostatními, s oblíbenou hudbou. Vozíme se nejpohodlnějšími vozidly do super hyper nej mega marketů, kde se na nás valí hromady konzumně levného zboží. Máme pračky, myčky a hromadu elektrických přístrojů na kde co. Večer na nás z metrové plazmové obrazovky zírá ošklivá Katka nebo jiný duchaplný seriál. Náš život je prázdný a pohodlně uživatelský. Je dobře, že ideály zůstaly utopeny v minulosti a my dnes nemusíme bojovat o tak samozřejmý nárok na sebeurčení osobní i národní? Konzumnost nás přivedla na pokraj nevnímavosti. Život většinové společnosti je pobíháním mezi stolem, televizí, ložem a zábavními podniky. Do práce se chodí, aby se získaly peníze na stále více zbytečností, které nám vysávají čas a tedy krátí život.
Problém onoho "takhle jsme to nechtěli" spočívá v tom, že jsme nevěděli a možná ani dnes nevíme, co jsme vlastně chtěli. Dříve, v dobách "zaplotových", kdy jsme měli o skutečném světě představu jako vězni v pověstné Platónově jeskyni. Žili jsme pozorováním stínů a o světě venku nám tu a tam prosákla nějaká informace či pohádka. Očekávání bylo veliké, neúměrně veliké. Zjištění, že nás nečeká život v ráji, ale spíše v džungli bylo tvrdé. Často nejsme schopni plně vychutnat kvalitu života, který se nám nabízí. Podstatou je, že nikoliv vnější svět, ale náš vnitřní ovlivňuje osobní postoj ke světu a soukromý prožitek. Můžeme sice nakoupit v supermarketu, ale můžeme pak v klidu rozjímat nad pěknou knihou. Můžeme jít do hospody na rohu a potkat v ní Boha. A také nemusíme.
Všechno je relativní. Touha po dokonalejším světě nás nutně nemusí dovést k dokonalejšímu světu. Platon před demokracií (oprávněně?) varoval, protože předpokládal vládu nevzdělanců. Žel současný svět mu dává za pravdu. Paradoxní se jeví, že důvěra v politika byla postavena vysoko nad jeho lidské kvality, takže pro výkon mandátu zákonodárce není potřeba ani vzdělání, ani lékařem potvrzená příčetnost ba ani dosažená hodnota IQ. Jsme svědky, že ani morální vlastnosti nemusejí být v přesile. Žijeme v mediální době kdy se popularita a přízeň davu proměňuje stejně rychle jako jarní počasí. Aprílové. Podtrhuje to i skladba vyvolených, které vybíráme ze svého středu jako své zástupce. Požadujeme od nich službu. Chceme, aby naším prostřednictvím přijímali zákony a normy, které nám zajistí bezpečný život v přívětivém prostředí se sociálními jistotami a v blahobytu. Úkol téměř nesplnitelný. Problém je v nedefinovaném zadání, protože co člověk, to jiný názor případně žádný názor. A tak si zvolení tribunové dělají vše po svém. Jsou odrazem nás: stejně chytří i hloupí, slušní i hrabiví, někdy hodní jindy zlí. Naučili se finty, jak oblouznit své voliče, něco slíbit, něco nabídnout a něco strčit do kapsy - tu balónek s růží, tu zas propisku s ptákem a vždycky dávku verbálních budoucích příslibů a darů. Tu snížení daní, tu zrušení poplatků...
Pokud nadáváme, křičíme do zrcadla. A spíláme zbytečně, protože jsme sami devalvovali politiku na komerční úroveň tím, že jsme přistoupili na hru a sami posunuli mez. Agentury, které se specializují na prodej a vnucování čehokoliv komukoliv zajišťují předvolební kampaně používajíce marketinkových triků k oblouzení volícího spotřebitele. A dělají to dobře. Logicky reagují na naší poptávku. Dokud nakupujeme, budou prodávat. Kdyby se dnes probudil Platon, řekl by: Není žádné my a oni. Jsme jenom my všichni. Plaťte si daň za demokracii, když nejste schopní vymyslet nic lepšího!
