Miloš Zeman: hysterici a primitivní hlupáci, šťastné a veselé!

28. 12. 2018 23:25:08
Vánoční poselství z Lán (26. prosince 2018). Tak nám hlava státu v době křesťanských svátků promluvila. Mnohým do duše, některým (zřejmě) z duše a části z duše protivně. Venkoncem již oslovení vzbuzuje rozpaky:

Dobrý den, vážení a milí spoluobčané, setkáváme se již pošesté nad vánočním poselstvím prezidenta republiky.

Fakt nevím, zda jsme v jeho očích vážení, ale osobně se necítím tak, že by si mne pan prezident vážil. Nicméně s ulehčením mohu říci, že to je vzájemné, a tak se tím necítím dotčen. Leč za ostatní nevážené hovořit nemohu.

Lidé se mě občas ptají, proč vánoční poselství místo novoročního projevu. Má to dva důvody. Zaprvé v době první republiky se nakonec ustálila prezidentská tradice vánočních poselství a tuto tradici zastavil až Klement Gottwald, který pronesl 1. ledna 1949 právě novoroční projev.

Ano, Masaryk, Beneš i Hácha promlouvali na Štědrý den a tradice se ustálila od třicátých let. Domnívám se, že spíše záleží na obsahu než termínu. Apel na morálku, a to dobré v nás, se jistě hodí k vánočnímu času dobře, což pohříchu není tento případ. Páně Zemanovo vyzdvihování agentů STB a nadávání demonstrantům zrovna sváteční pohodu nevylepší a do ledna by jistě počkalo.

Druhý důvod je jistě naprosto okrajový. Domníval jsem se, že po silvestrovském veselí určitá, jistě velmi malá část naší populace by nemohla s plným soustředěním sledovat novoroční projev a dnes jsme ve vánoční pohodě a mnozí z nás bilancují uplynulý rok.

S touto myšlenkovou konstrukcí si dovolím polemizovat. Bilancování roku patří právě k jeho přelomu, a ne všichni se zpijí pod obraz. Důkazem pro má slova budiž srovnání sledovanosti projevů Zemana a Kubery. Uvidíme.

Dovolte mi, abych se o podobnou bilanci pokusil i já. Začnu začátkem, to znamená dnem, kdy se konaly prezidentské volby. Chtěl bych ze srdce poděkovat všem občanům, kteří mi dali hlas, bylo jich téměř tři miliony. Nesmírně si toho vážím a slibuji, že i nadále budu usilovat o obranu národních zájmů České republiky a její suverenity, jak v oblasti migrace, tak v oblastech dalších. Slibuju, že i nadále budu podporovat ekonomickou diplomacii, a to jak náš vývoz do zahraničí, tak příliv efektivních zahraničních investic k nám. A konečně slibuju, že i nadále se budu, a to velmi rád, setkávat s normálními občany tváří v tvář během mých výjezdů po jednotlivých krajích. Plně respektuji i volbu těch občanů, kteří v prezidentské volbě podpořili některého z mých protikandidátů, a chtěl bych ocenit, že šli k volbám.

Za tento odstavec pochvala, promění-li se slova v činy a pan prezident bude bránit naši suverenitu.

Tím se dostáváme k často diskutované otázce volební účasti. V těch prezidentských volbách nebyla špatná, téměř 70 procent, ale například už v podzimních komunálních volbách byla jenom 47 procent, a to znamená, že více než polovina obyvatel měst a obcí byla zcela lhostejná vůči tomu, kdo bude tyto obce a tato města řídit. Demokracie to nejsou jenom práva, demokracie to jsou i povinnosti a já dlouhodobě doporučuji opět po vzoru první republiky, abychom se vrátili k myšlence povinné volební účasti, která není časově náročná, ale která by výrazně rozšířila počet voličů, a tím přinutila politické strany k vyšší aktivitě.

Povinná volební účast není, alespoň dle mého skromného názoru, řešením nízké účasti.

Osobně vidím dvě hlavní příčiny. První je četnost voleb. Není rok, aby se nějaké nekonaly a člověk politiku příliš nesledující, se již v záplavě voleb nechce orientovat a nepřikládá jim důležitost. Druhou příčinou je volební systém, který nevede k jasnému a vládnoucímu vítězi.

V polovině tohoto roku bylo v zásadě uzavřeno jednání o sestavení nové vlády a tato vláda na druhý pokus získala důvěru Poslanecké sněmovny. Chtěl bych poděkovat předsedům tří politických stran, kteří našli odvahu k vytvoření a podpoře takové vlády, Andreji Babišovi, Janu Hamáčkovi a Vojtěchu Filipovi. Vládě přeji úspěch v její práci a opozici přeji, aby byla konstruktivním kritikem vládních návrhů a předkladatelem vlastních alternativ.

Vskutku si nejsem jist, že to byla zrovna odvaha, která stála za vytvořením vlády Žlutého barona, Gottwaldových dědiců a hrobníka dělnické partaje... Významná část národa zjevně vděčností vůči tomuto triumvirátu nepřekypuje. Na rozdíl od hradního pána.

Nu a teď už se dostáváme k oněm podzimních senátním a komunálním volbám. Úvodem bych samozřejmě rád blahopřál jak zvoleným senátorům, tak zvoleným zastupitelům, starostům, místostarostům a radním. Ale uvědomuji si, že zatímco ať už prezidentská, nebo senátní volba má jasného vítěze, v případě komunálních, ale také krajských voleb je ještě druhá etapa, která se jmenuje sestavování koalic. A mnohdy se stává, že vítěz voleb je obejit a že vzniká koalice proti tomuto vítězi. Nepokládám to za správné, považuji to za obcházení vůle voličů.

Skoro se mi nechce věřit, že se hlava státu opakovaně pouští do tak nejapné konstrukce. V první řadě nelze srovnávat dva volební systémy, tedy proporční a většinový. Prezident a senátor je volen většinovým systémem a je to volba osobnostní spíše než stranická. V komunálních či krajských volbách volíme strany – party lidí, seskupených do volebního uskupení. Obcházení vítěze je časté a logické. Musí se najít nadpoloviční většina v zastupitelstvu a ta musí najít společnou chemii (tzv. programové průniky). Je to zčasta umění možného...i nemožného. To není obcházení vůle voličů. Nadpoloviční většina v zastupitelstvu znamená i nadpoloviční zastoupení voličů. Změňme systém na většinový a můžeme mít zastupitelstva, kde bude nízký počet stran a vládnout bude jen jedna strana: vítězná. Nicméně je radostné, že si toho Miloš Zeman po třiceti letech povšiml.

Co proti tomu dělat, abychom jenom nelamentovali. Dlouhodobě navrhuji přímou volbu jak starostů, tak primátorů, tak hejtmanů a to tak, že jimi jsou zvoleni ti, kdo na kandidátce nejúspěšnějšího kandidujícího subjektu dostali největší počet preferenčních hlasů. Tím se samozřejmě spojuje jak preference osobnosti, vyjádřená právě těmito preferenčními hlasy, tak preference kandidujícího subjektu, protože vnímám argument, že i takto přímo zvolený starosta potřebuje zázemí v zastupitelstvu. A samozřejmě bych si velice přál, aby vítěz těchto voleb byl velkorysý a aby svým koaličním partnerům dokázal, jak říkají mafiáni, předložit nabídku, která se neodmítá.

Tento zábavný návrh by znamenal destrukci. Naprostou destrukci v krajích, obcích a městech. Při sestavování kandidátek kandidující subjekty staví do čela listin ty, kteří mají nejlepší předpoklady. Jsou to osobnosti, kteří mají potřebnou erudici, jsou schopní náročnou práci vykonávat, a hlavně jsou ochotni opustit své stálé zaměstnání na nejisté období čtyř let s otazníkem při návratu zpět.

Na další místa jsou zpravidla umístěni ti, kteří jsou schopní pracovat v zastupitelském sboru, ale nechtějí opustit svou práci. Sem můžeme zařadit lékaře, kteří nechtějí přijít o odbornost; majitele firem, dobře situované lidi různých profesí... Prostě všem, pro které je jejich povolání zásadní.

Druhou polovinu kandidátek obsazují lidé, kteří nepočítají se zvolením. Chtějí podpořit kolegy na čele, určitý program. Spojí své jméno s volební stranou a tím dávají ‚garanci kvality‘ pro své okolí. Jejich zájem je zůstat v pozadí a případně pracovat v nějaké komisi či výboru. Obvykle se do ‚podporovatelské části‘ také stěhují dlouholetí zastupitelé, kteří tak pomáhají zachovat kontinuitu a zároveň uvolňují místa mladším.

No a teď si představme případ, že mezi podporovateli bude třeba známý ředitel školy, oblíbený primář nebo věhlasný hospodský a že dostane nejvíce preferenčních hlasů. Podle páně Zemanova návrhu by se měl takto stát hlavou města (obce, kraje). Uvažme tu nesmyslnost výběru, kdy je funkcí obdařen někdo, kdo nemá zájem jí vykonávat. Totéž platí, když je na kandidátce člověk známý, např. herec, sportovec nebo lidový vypravěč, nemající zdání o interních procesech chodu města. Lze s úspěchem pochybovat, že by úřad vykonával s erudicí a nadšením. Z mého pohledu prezidentův názor postrádá logiku a smysl.

Raději snad ani nechci hodnotit naivní představy o nabídkách pro opozici. Zřejmě mají vítězové zkorumpovat své kolegy místy v dozorčích radách, aby je ti výměnou nechali vládnout? Nebo návrh opět spočívá ve většinovém systému, kdy nebude potřeba nadpoloviční většiny v zastupitelstvu? A nemá to platit i ve Sněmovně?

Tím jsem vyčerpal volební záležitosti a nyní mně dovolte, abych přešel k ekonomické situaci. Před třemi lety jsem vám říkal, že skončila blbá nálada. Všichni jsme se radovali a dosud radujeme nad ekonomickým růstem. Dnes poprvé bych chtěl naopak poněkud varovat – varovat před zpomalením ekonomického růstu, který má několik příčin. Zaprvé je to vznikající obchodní nebo celní válka mezi dvěma největšími světovými ekonomikami, tj. americkou a čínskou. Zadruhé je to brexit, ale za třetí je to také to, že náš ekonomický růst brzdí nedostatek pracovních sil. Myslím si, že zatímco první dva faktory nemůžeme ovlivnit, ten třetí ano. Chápu, že jsou návrhy na dovoz zahraničních pracovních sil. Nic proti tomu.

Nezapomeňte také, že je zde stále ještě 200 tisíc lidí vedených jako nezaměstnaní, třebaže je 300 tisíc volných pracovních míst. Víte, že dlouhodobě zastávám názor, že zdravým lidem, kteří odmítnou nabízenou práci, by měly být odňaty sociální dávky. Ale to je všechno pouze krátkodobé řešení. Dlouhodobé řešení vidím ve zvýšení produktivity práce, a to konkrétně formou robotizace. Často mluvíme o digitální ekonomice, ale ne všichni si dokážeme představit, co všechno obnáší. Pod slovem robot někdy vidíme androida, někdy monstrum s chapadly, ale robot je i počítačový algoritmus, který se už dnes uplatňuje v bankovnictví a snižuje výrazně počet bankovních úředníků. Považuji za nesmyslné, abychom této tendenci bránili například zaváděním daně z robotů, což by jenom tento proces zbrzdilo a snížilo by naši šanci dostat se mezi opravdu nejvyspělejší země.

Ekonomickou část snad ani nebudu komentovat, jsou to věci zjevné, s nimiž lze souhlasit.

Závěrem ekonomické části bych chtěl vysoce ocenit vládní návrh národního investičního plánu rozpočítaného na 12 let. Neustále tvrdím, že spotřební výdaje jsou sice příjemné a mohou i získat nějaké voliče, ale že jedině investice, i když nemají volební právo, nás přenášení do budoucnosti. Proto věřím, že v rámci toho plánu vzniknou v každé obci a tím spíše v každém městě či kraji nové stavby, které zkrásní tamní prostředí a zlepší život v obcích a ve městech.

Chtěl bych sdílet prezidentův optimismus a dost mne udivuje, že tato slova vypustil z úst bývalý prognostik a pragmatik. Nové stavby vznikají i bez píárových výjezdů vlády a ano, tyto investice na papíře nemají volební právo – jen získávají volební hlasy.

Dovedu si představit, jak by Miloš Zeman zdrtil Václava Klause sžíravou kritikou a ironicky by ho zesměšnil, kdyby populisticky objížděl republiku jako premiér Babiš a plánoval dvanáctiletky. Určitě by poznamenal cosi o slabomyslnosti návrhů, které sahají kamsi za horizont ekonomického cyklu a těžko budou odpovídat budoucím požadavkům.

Pokud jde o zahraniční politiku, jsme členy dvou mezinárodních institucí, Severoatlantické aliance a Evropské unie. Pokud jde o Severoatlantickou alianci, víte, že dlouhodobě plně podporuji naše zahraniční mise v rámci boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, zejména pak v Afghánistánu. Když se mě lidé ptají, proč z Afghánistánu neodejdeme, odpovídám jim, že v takovém případě, kdyby odešly spojenecké jednotky, by afghánské území znovu nepochybně ovládl Tálibán, který již jednou vytvořil z této země základnu k teroristickým útoků, včetně toho největšího z nich, a to byl útok na newyorská dvojčata v září 2001. A není důvod pochybovat o tom, že v případě vítězství Tálibánu by opět v Afghánistánu bylo vytvořeno teroristické centrum připravující a plánující teroristické útoky všude na světě. V tomto smyslu v Afghánistánu chráníme i bezpečnost českých občanů a jednáme v souladu s naším národním zájmem.

Co se týče Evropské unie, velice si vážím činnosti visegrádské skupiny. Té se podařilo téměř nemožné, dosáhnout toho, že už se v zásadě přestalo diskutovat o nesmyslné myšlence migračních kvót. Když jsem mluvil o hájení národních zájmů, chci připomenout, že jedním z národních zájmů a projevem suverenity dané země je to, že si tato země sama rozhodne, koho chce a koho nechce přijmout na své území. Blahopřeji tedy Visegrádu k úspěšné akci a věřím, že další úspěšné akce budou následovat.

Za tuto pasáž bych chtěl prezidenta pochválit. Neříká sic nic objevného, co již neříkají jiní, ale je správné, že to zaznělo. Opakováním se nic nezkazí...

Nu a teď něco, co možná nebude tak úplně příjemné. V závěru tohoto roku jsme zažili dvě hysterické vlny, jak jim říkám. Ta první spočívala v demonstracích, především v pražských ulicích, vyžadujících demisi vlády. Jsem toho názoru, že demonstrovat za svržení vlády má plné oprávnění v situaci totalitního režimu a sám jsem se dvou takových demonstrací zúčastnil. Myslím si, že je pochopitelné, že lidé budou demonstrovat proti něčemu konkrétnímu. Například ve Francii proti zdražení cen pohonných hmot nebo v Maďarsku proti novele zákoníku práce, ale demonstrovat za svržení, tedy demisi vlády v podmínkách svobodných voleb je podle mého názoru pohrdáním vůlí voličů. A já bych jenom chtěl připomenout dva Masarykovy citáty. První: Tož demokracii již máme, teď ještě nějaké ty demokraty a demokrat je ten, kdo respektuje výsledky svobodných voleb, i když se mu třeba nelíbí. A druhý citát zní: Rozčilení není program. A já bych k tomu přidal i svůj názor. Ti, kdo hází květiny do odpadkových košů, jsou podle mého mínění primitivní hlupáci.

Ovšem v dalším odstavci vše opět zkazil, slušně řečeno. Prezident nese plnou odpovědnost za jmenování vlády s podporou komunistů v čele s agentem STB a komunistou v jedné osobě. Jestliže mnoho z oněch, dle Zemana, normálních lidí má potřebu demonstrovat proti takto složené vládě, mají na to svaté právo. Již v devadesátých letech tu byly akce typu ‚Děkujeme, odejděte‘ či ‚Impulz 99‘. Vládcům je to nepříjemné, ale k demokracii to patří. Stejně jako vyjádření nesouhlasu s uctěním památky Listopadu 89 někým, kdo je právě ztělesněním bývalého totalitního režimu. Kytky v koši možná nejsou nejvhodnější formou, ale rozhodně je tam nevhodili primitivní hlupáci! Vsadil bych se, že TGM by se takového cejchování nedopustil a tak hrubá slova nepoužil.

Teď uděláme oslí můstek a podíváme se na historickou paralelu.

Obraz první: v německých volbách 6. listopadu 1932 získala NSDAP 33 % hlasů a stala se tak nejsilnější politickou stranou. 30. ledna 1933 prezident Hindenburg Hitlera jmenoval (na potřetí a s odporem) říšským kancléřem.

Obraz druhý: v československých parlamentních volbách roku 1935 získala Sudetendeutsche Partei (SdP) 1 249 534 hlasů, tj. 15,18 %, tedy nejvíce ze všech politických stran. Prezident Masaryk však oproti zvyklostem Henleina nepověřil sestavením vlády.

V prvním případě se německý prezident choval jako Zeman, ve druhém se Masaryk choval jako státník. Náš prezident opakuje, že bude Babiše opakovaně jmenovat ‚kancléřem‘, dokud mu to ústava dovolí. Je pravda, že Andrej není Adolf. Náš Babiš nechce dobýt svět vojensky, ale jen ekonomicky. Nicméně oba se vyznačují neláskou k demokracii a obdivem k autoritativnímu řízení (státu, firmy, státu jako firmy...). Babiš je ohrožením demokracie a jeho způsob personálních výměn, zejména v bezpečnostních složkách, vzbuzuje obavy a odpor i na těch náměstích.

Miloš Zeman se zpronevěřil všemu, co po revoluci ztělesňoval. Vedle obou Václavů spoluutvářel systém svobodné soutěže standardních, strukturovaných a programově ukotvených politických stran. Dnes se stal prodlouženou rukou ad hoc vzniklého podnikatelského projektu – neukotveného hnutí Agrofertu.

Druhá taková hysterická vlna se odehrála krátce poté a já bych ji nazval špionománií. Víte, ti, kdo nás neustále varují před špiony, z nás tak trochu dělají nesvéprávné a manipulovatelné bytosti, kteří se nedokáží sami ubránit. Někdy jsem se domníval při vzpomínce na staré špatné časy, že se objeví mandelinka bramborová. Neobjevila se, ale místo ní se objevily čínské mobily. A když jsem posuzoval tuto hysterii, pak mě zaujal výrok jednoho nejmenovaného ústavního činitele, který mi říkal: Miloši, ale Číňani tady opravdu provádějí technologickou špionáž. Oni se sem jezdí seznamovat s tím, proč naše vlaky jezdí tak pomalu, když jejich vlaky jezdí 300 km/h.

Tento špionský odstavec ve mně vzbuzuje obdiv k nedostižnému IQ naší hlavy státu. Na rozdíl od naší kybernetické zpravodajské sekce (Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost) ví, že hackeři jsou jen takové ty děti hloupoučké a on přeci je ve virtuálním prostoru odborníkem a mistrem nad mistry! Samozřejmě, že všichni víme, jací jsou Číňani koumáci. Určitě nikdy nic neokopírovali, všechno sami vymysleli a totožné výrobky v Evropě jsou nepochybně získané naší špionáží v Číně. Snad se ústavní kamarád podíval na čínský autosalón, kde se to jen hemží originály, které jsou k nerozeznání od plagiátů firem WV, Ford a dalších upadajících značek.

Vážení a milí spoluobčané, blížím se zvolna k závěru svého dnešního vystoupení. Zaujalo mě Centrum pro výzkum veřejného mínění, které uveřejnilo pořadí institucí podle míry důvěryhodnosti mezi občany. Takže na prvním místě je armáda, za ní policie, na posledních místech je televize, dále tištěná média, dále neziskové organizace a konečně církve s asi 25 procenty důvěryhodnosti. A to mě přivedlo k tomu, že jsem si osvojil krásný termín – lepšolidé, který jsem nedávno zaslechl. Lepšolidé jsou ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní a kteří nám neustále radí, co máme dělat a kteří své názory považují za nadřazené názorům těm druhých. Když se ovšem na strukturu lepšolidí podíváme, nu tak vidíme, že například sdělovací prostředky jsou mnohdy složeny z komentátorů, kteří každý den píší o něčem jiném, a přitom pořádně ničemu nerozumí, a tito lidí nám chtějí radit a totéž se samozřejmě týká i neúspěšných politiků.

No vskutku není nad to, když se prezident sjednotitel pokusí odstranit bariéry ocejchováním jemu nepohodlné skupiny pisálků, kteří si dovolují mít odlišný názor. Je pravda, že mám také výhrady k tomu, že média dopřávají sluchu zvláštním oblíbencům. Jako opozici k vyjádření vždy osloví Piráty či TOP (miláčky ČT) a zástupci komunistů jsou v mediálním prostoru denně. Ovšem zásadní je jiná věc: komentáře může psát každý, číst je nemusí nikdo. To je svoboda. Ale což, jednou jsou někteří lepšolidi, jindy demokratická žumpa a příště primitivní hlupáci.

Chtěl bych vás proto poprosit – važte si lidí, kteří v životě něco dokázali, a s úctou přijměte jejich rady, a naopak ignorujte radílky, kteří sami v životě nedokázali nic.

Vřele se připojuji a také čtenáře prosím, aby bedlivě sledovali výsledky lidí, kteří si osobují právo řídit jejich životy.

Milí přátelé, chtěl bych vám všem popřát, ne jenom ono obligátní zdraví a štěstí. Každý z nás totiž v životě vyrývá nějakou stopu. Někdy to může být maličkost, někdy velká věc, ale to není vůbec důležité. Důležité je, aby za námi něco zůstalo, něco, co zlepší život náš, život našich bližních, a pokud možno i život ostatních občanů České republiky. A dovolte mi proto, abych připil na to, aby v příštím roce za vámi zůstala úctyhodná práce, které se druzí lidé budou vážit. Na vaše zdraví, štěstí, životní pohodu a radost ze života. Všechno nejlepší do nového roku.

Amen!

Autor: Vladimír Kordač | pátek 28.12.2018 23:25 | karma článku: 33.63 | přečteno: 3996x

Další články blogera

Vladimír Kordač

Také jeden novoroční

Vážení spoluobčané, milí přáteléKdyž už je ten čas, kdy se rok láme a s projevy všelikými se roztrhl pytel, zahraju si na prezidenta a přidám pár slov, která mi chyběla v poselství současné hlavy státu.

1.1.2019 v 16:00 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Vladimír Kordač

Vláda jedné strany? ANO!

Jeden se až diví, jak velké množství stran, se do tak prťavé země vejde. Podle údajů ministerstva vnitra je v Česku registrováno 366 (!) politických stran a hnutí (viz ZDE).

25.1.2018 v 0:13 | Karma článku: 9.97 | Přečteno: 303 | Diskuse

Vladimír Kordač

Stojím za Mirkem!

Takřka týden před volbou hlavy státu atmosféra houstne a kdekdo se vyjadřuje pro někoho či proti někomu. Tak tedy abych nezůstal stranou, dopustím se i já odůvodnění svých preferencí.

4.1.2018 v 13:39 | Karma článku: 24.19 | Přečteno: 845 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Beata Krusic

Zůstáváš tu s námi

V den svých pětačtyřicátých narozenin jsem zatoužila posedět si po delší době s mým milovaným světovým barytonistou Dmitrijem Hvorostovským. Znova se zaposlouchat do obrovského a nádherně zabarveného hlasu tohoto ruského pěvce.

19.2.2019 v 21:17 | Karma článku: 7.54 | Přečteno: 119 | Diskuse

Petr Burian

Napráskej si svého chlebodárce

Nadační fond proti korupci Karla Janečka přišel se staronovým nápadem, kterak ochránit oznamovatele trestných hospodářských činů na svém pracovišti. Nic proti páchání dobra, to je dnes v módě. Ale každá hůl má dva konce.

19.2.2019 v 18:00 | Karma článku: 21.31 | Přečteno: 787 | Diskuse

Pavel P. Kopecký

Bandera, jaký je to vzor?

Současná Ukrajina je naneštěstí nárazníkovým pásmem. Neradostným „územím nikoho“ mezi velmocenskými sférami Ruské federace a Západu. Dvou soupeřících okruhů, které se potácejí v nemalých vnitřních problémech.

19.2.2019 v 17:09 | Karma článku: 24.31 | Přečteno: 516 | Diskuse

Petr Štrompf

Komunismus v české společnosti je jako žlutofialová modřina

Věčná otázka i odpověď na ni – měla se komunistická strana po listopadovém sametu zakázat? Měla i neměla. Odpověď dvou táborů, v nichž jsou expolitici i ti současní.

19.2.2019 v 16:21 | Karma článku: 9.17 | Přečteno: 275 | Diskuse

Jan Dvořák

Výběr „ošlapného“ až na drobnosti funguje

Správa kolejnic a nádraží zavedla tak zvané „ošlapné“, což je speciální poplatek za opotřebování nástupních ploch a podlah vnitřků nádražních budov.

19.2.2019 v 15:39 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 417 | Diskuse
Počet článků 15 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 872
Jsem uchváceným pozorovatelem a obdivovatelem života ve všech jeho podivnostech, celé jeho palety barev a škále chutí. Pokud mne něco zaujme, snažím se o to podělit s jinými. Mé krédo: Invita invidia!

Najdete na iDNES.cz