Přivábeni cedulí a hledaje místo posledního odpočinku Fráni Šrámka, zašli jsme na hřbitov, místo vzpomínání, smutku i klidu a smíření. Tíseň dočasnosti našeho bytí spadne na člověka vnímavého v tomto prostředí věčného spánku a uvědomí si, jak pošetilé je pachtění člověčenstva za světskými důležitostmi. Zde se vytrácí velikost a naštěstí i malost našich dní. To co je dnes radostí, strastí, těžkostí i slastí v nicotnost se obrátí.
Četli jsme na krásných, leštěných a jistě i drahých náhrobcích pyšné a oslavné nápisy: zde spočívá městský rada.., stavitel.., majitel.., důležitý měšťan….. Marná sláva, dnes jsou na tom stejně jako chrabrý voják či nuzný žebrák v bezejmenném hrobě kdesi v hlíně. Ty pomníky se nestaví kvůli těm, kteří jej nyní obývají, ale kvůli těm, kteří zůstávají a chtějí si připomenout někoho určitého, jeho činy, zásluhy a nebo se jen chtějí vytáhnout před ostatními, že mají na to, aby si mohli dovolit mramorový pomník jako ztělesnění své důležitosti. A tak žulové kvádry vypovídají vše, co o svém staviteli vědí. Vypovídají o velikosti ducha, velikosti konta i velikosti citu.
Člověk unášený tempem času, topící se ve víru starostí, zalykající se stresem z toho, co zase nestihl, zapomíná na tu jistotu, že všechno skončí skonem a nestihnuté zůstane nedokončeno. Nicméně je dobře, že něco zůstane nedokončeno, protože to znamená, že dotyčný cosi dělal. Život není něco co lze dokončit, jinak by se nedal žít. To by bylo čekání na konec. Nejde říct: tak, teď mám vše hotovo a může se umírat. Nikoli. Čím víc toho má člověk rozpracovaného a rozdělaného, tím víc je jeho život naplněn a tím víc všem chybí po svém odchodu. Litujeme nedokončeného. Říkáme si: co obrazů mohl nebožtík namalovat, filmů natočit, hudby složit, myšlenek sdělit……Smrt je vždy větší pohromou pro ty, kteří zůstali než pro ty, kteří je opustili. Smrt není zlo, je jen definitivním cílem pozemské cesty. V cíli má být odměna, občerstvení nebo někdo, kdo na poutníka čeká. O cíli cesty životem visí spousta otazníků: čeká nás něco? Nebo někdo? Odměna? Trest? Prázdnota? Vědomí či nevědomí? Laskavé světlo či bezútěšná tma? Kdo ví…
Možná, že nevědomost je to, co nás děsí. Tak, jako jsou nevěřící lidé pověrčiví, stejně jsou nevěřící zděšeni z umírání. Stejně jsou od strachu ze smrti obrněni věřící v Boha i od pověrčivých zvyků. Kdo si je jist, že vše řídí Prozřetelnost, nebude plivat před černou kočkou. Nevěřící se smějí věřícím a chovají se legračněji. I to přinášejí paradoxy života.
No, po tom všem, co jsem si z toho krchova přinesl mi plyne jediný závěr: kéž budu těm, které tu nechám po smrti, chybět až k pláči a kéž budu těmi, kteří mne čekají na druhém břehu, vítán úsměvem.
